Další fotbalové kluby na Vsetíně

Kolem roku 1924 hrávala na hřišti pod Žamboškou svá utkání také Rudá hvězda Vsetín. Fotbalisté RH nemohli hrát tehdy mistrovské soutěže s ostatními kluby a oficiální místa neviděla ráda ani utkání přátelská. Proto mnohdy nastupovala RH pod hlavičkou jiného klubu. Jestliže byly hospodářské potíže SK Vsetín veliké, tím větší starosti měli v Rudé hvězdě.

S jakoukoliv podporou počítat nemohli a tak se vše záleželo jen na obětavosti funkcionářů a hráčů. Na utkání se jezdilo zpravidla na kole, všechno si hráči platili sami. Přesto obětaví funkcionáři Alois Blažek, Šimon, Oldřich Šimara, Jan Kříž a další dělali všecko možné, aby se vůbec mohlo hrát. V mužstvu hráli bratři Hovadíkové, Kostka, Ječmének, Zgabaj, Vítek, Kraus, Vičan, Jurkovjan, Gebauer, bratři Pohořelští, Divila, Tydlačka, Cefera, Vacula a později k nim přibyly Gapko, Průša, Knébl, Kovařík a další. Rudá hvězda zanikla pravděpodobně v roce 1936 a většina hráčů pak hrávala v ostatních klubech.

Prohlubující se hospodářská krize 30-tých let nemilosrdně zasáhla i do sportovního života. Valašsko , které tak jak tak bylo chudé, bylo krizí zasaženo zvlášť citelně a na rozdíl od jiných oblastí i déle. To se odrazilo i na vsetínském fotbale. Nebylo-li dostatek prostředků na živobytí, tím méně jich zůstalo na fotbal. SK Vsetín sotva udržel pohromadě první mužstvo. Ze záložního mužstva byla vytvořena polosamostatná jedenáctka SK Bubela Vsetín, jako pododbor SK Vsetín. V červenci 1936 zaslali „bubelovci“ výboru SK Vsetín dopis, že hodlají „svůj poměr s klubem rozvázati a založiti vlastní spolek. Dožadují se pak zapůjčení hřiště ku sehrání mistrovských a přátelských zápasů“ Osamostatnění Bubelovy jedenáctky vzal sice výbor na vědomí, ale „odpadlíkům“ používání hřiště nepovolil. Stejně zamítavé stanovisko zaujal i k propůjčování hřiště fotbalistům Viktorie Vsetín. Stalo se tak po rušné debatě, v níž „poukazováno též na stinné stránky zakládání nových klubů v našem městě“. Nicméně více hřišť ve Vsetíně nebylo a kopaná se hrála dál. Takže výbor musel konstatovat, že ačkoliv „odepřel SK Viktorii hřiště, patrně přímou dohodou s fotbalovým odborem SK Viktorie a SK Bubela na hřišti hrají“. O několik let později sice výbor půjčoval hřiště Valašské Spartě, ale ani v tomto případě se to neobešlo bez potíží..

V roce 1936 byl SK Bubela Vsetín zařazen do III. třídy SŽF a k prvnímu utkání nastoupil v sestavě: Hoffman, Kaller, Vičan, Ječmínek, Malý, Pravdík, Malina, Hovadík, Gapko, Baletka, Rožnovják, Čunek. Po podzimu vedlo mužstvo tabulku, avšak na jaře se dostala do čela Viktorie Vsetín. Největším úspěchem mužstva bylo vítězství v turnaji O pohár kina Charitas. V turnaji porazil SK Bubela Viktorii Vsetín 3:0 a dokonce i SK Vsetín 5:4. V roce 1938 hráli „bubelovci“ ještě kvalifikaci o postup do II. třídy, avšak na konci téhož roku se klub rozpadl.

V roce 1934 byl založen další fotbalový klub FK Viktoria Vsetín. Prvním předsedou klubu byl zvolen Josef Tomášek, který vykonával funkci ještě v roce 1934. V dalším roce stál v čele klubu František Žlebek a od roku 1936 do zániku klubu Alois Cepek.

K prvnímu zápasu nastoupila Viktorie proti RH Vsetín a zvítězila 1:0, poté vyhrála ve Vizovicích 3:0. Klub trpěl od samotného začátku hospodářskými potíži. Výtěžek prvního zápasu 16,70 Kč byl slabým přínosem do pokladny a ani příjmy z příspěvků nestačili krýt vydání. Trvalým problémem zůstala pro Viktorii otázka vlastního hřiště. Požadavek klubu o pronájem pozemku pod Pecníkem byl správou města zamítnut a také později jednání o jiném pozemku byla bezvýsledná. Teprve v roce 1937 se podařilo alespoň na jeden rok zajistit pronájem louky, která byla provizorně upravena na hřiště. To však obětavé hráče a činovníky neodradilo. K zápasům se jezdilo do okolí, kde šťastnější kluby měly už svá hřiště. Někteří hráči si na tato utkání sami platili jízdné vlakem. Hned ve druhém roce existence hrozil málem zánik klubu. Na valné hromadě 10. března 1935 přednesli A. Močička a F. Dvořáček návrh na změnu stanov: „Navrhuji, aby pro případ dobrovolného rozejití se klubu, připadlo jmění Chudinskému fondu města Vsetína pod podmínkou, že do tří roků od dne rozpadnutí se klubu, neustaví na Vsetíně nový sportovní klub, který by provozoval takové odvětví jako FK Viktorie“. Nikdo se však nevzdal a klub se udržel v činnosti. Protože se ve Viktorii rozvíjely i další sporty, změnil se v roce 1935 název na SK Viktoria Vsetín.

V létě 1935 byla Viktoria registrována na SŽF. Registrační poplatek činil 300 Kč. V pokladně však bylo jen 5,50 a tak se na potřebný obnos složili činovníci. Uprostřed obětavé práce docházelo však ke sporům. Hráč Barlog byl vyloučen z klubu, V. Gebauer vystoupil. Mistrovskou soutěž začala hrát Viktoria ve III. třídě valašského okrsku. Po velkém soupeření s „bubelovci“ se stala vítězem ročníku 1936/37 a postoupila do II. třídy. V létě vyhrála pohárové turnaje v Rožnově a v Jablůnce. Start ve II. třídě byl rovněž úspěšný. Kromě prvního mužstva měla Viktorie i záložní mužstvo. V roce 1938 klub zanikl.

V roce 1938 došlo ke zlepšení spolupráce mezi SK Viktoria a SK Bubela Vsetín. Příznivě byl na příklad vyřešen přestup hráčů Gapky a Kallera. V prosinci navštívil výborovou schůzi Viktorie František Čubák, nejaktivnější funkcionář SK Bubela s konkrétním návrhem na sloučení obou klubů. Jednání nebyla nijak zdlouhavá a 1.ledna 1939 rozhodla mimořádná valná hromada obou klubů o sloučení a vytvoření nového klubu SK Valašská Sparta Vsetín. První valná hromada zvolila předsedou Aloise Cepka, místopředsedy Františka Kučeru a Jana Ordáně, tajemníka Františka Dvořáčka, jednatelem Františka Čubáka a členy výboru Františka Slížka, Miloslava Kallera, Františka Staňka, Josefa Adámka, Josefa Kubíčka, Josefa Zmeškala, Josefa Macíka, Jindru Studenského, Josefa Pohořelského, Rudolfa Vičana, Josefa Gebauera, Josefa Malinu, Josefa Průšu, Jana Čunka a Antonína Hovadíka, kteří většinou pracovali v klubu aktivně i v dalších letech. K nim později přibyli Karel Zezula, Jan Kříž, Josef Eliášek, František Šustek a další.

První zápas prohrála Valašská Sparta v Holešově 0:3. V dalších zápasech však byla úspěšnější. Celková bilance jara 1939: všechna družstva sehrála 39 zápasů s poměrem branek 97:34. Nejúspěšnějším střelcem I. mužstva byl L. Strbačka s 22 brankami a nejúspěšnějším dorosteneckým střelcem se stal Zezula s 12 brankami. Protože půjčování hřiště nebylo lacinou záležitostí,

Výbor SK Vsetín povolil Valašské Spartě nejen hrát, ale i trénovat. To bylo už na novém hřišti v panské zahradě a protože náklady na jeho výstavbu a údržbu byly nemalé, požadoval SK Vsetín za použití hřiště v neděli dopoledne 120 K za I. mužstvo, 70 K za II. mužstvo a v neděli odpoledne 200 K za I. mužstvo, 100 K za II. mužstvo a 70 K za dorost. (Zápis ze schůze SK Vsetín 8.dubna 1942)

Na začátku roku 1940 byl Valašské Spartě udělen diplom a uznání SŽF pro druhé nejslušnější mužstvo župy v roce 1939. Bylo to určité zadostiučinění za přezíravý postoj vůči Valašské Spartě ze strany městské správy, avšak podstatný obrat to přece jen neznamenalo. Navíc ztratila Sparta možnost trénovat na zapůjčené louce a tak nezbylo nic jiného, než přepočítat finanční hotovost a žádat SK Vsetín o zapůjčení hřiště i na treningy. Bylo jí povoleno trénovat jednou týdně, ale přesto dík bojovnosti hráčů i obětavosti funkcionářů přišel brzy výrazný úspěch. Valašská Sparta se probojovala do I.A třídy. Zásluhu na tom měli hráči Studenský, Jungwirth, Hambálek, Kostka, Čunek, Průša, Chovaneček, Lukáš, Adámek, Gapko, Strbačka a Macík. Dalším vynikajícím úspěchem byla nominace Mirka Gebauera do reprezentační jedenáctky dorostu SŽF. Mirek získal i trofej pro nejlepšího hráče turnaje živnostenských škol. Start v I.A třídě však nebyl pro Spartu příliš úspěšný. Způsobil to odchod několika hráčů i častá zranění. V jedenácti zápasech dosáhlo mužstvo pouhé 4 body (15:39)a po podzimu obsadilo poslední místo. Úspěšnější byli dorostenci, kteří se probojovali až do finále župní soutěže, kde podlehli SK Karlova Huť 0:3 a 0:4.

Značné úsilí vyvíjeli funkcionáři Valašské Sparty o zlepšení spolupráce s SK Vsetín. Popravdě je nutno poznamenat, že někteří funkcionáři SK Vsetín neradi viděli fotbalovou konkurenci a jednání o spolupráci příliš nepřáli. Svědčí o tom řada schůzek o zapůjčování hřiště na treningy a na zápasy, značně vysoké finanční požadavky i různá zákulisní jednání. Například schůzky zástupců obou klubů byly často ze strany SK Vsetín i bezdůvodně odkládány. V dubnu 1941 marně čekala delegace Valašské Sparty bezmála až do půlnoci na Pančavě, avšak zástupci SK Vsetín nepřišli. Ani městské zastupitelstvo nemělo zájem vzájemné vztahy obou klubů řešit. Přípis zaslaný výborem Valašské Sparty „ vyvolal rozhořčení ve shromáždění a proto žádost o delegaci byla zamítnuta“ Starosta Misárek dokonce tvrdil, že pro „ Vsetín je jednoho klubu dost“ Když však vedení SK Vsetín zvýšilo poplatek za zapůjčení hřiště na 320 K, pochopíme spravedlivé rozhořčení sparťanů nad takovou „spoluprací“. Jejich úsilí o spolupráci však neustalo. Když ostrá slova Jindry Studenského, který kritizoval tyto poměry na valné hromadě SK Vsetín (únor 1942), našla odezvu u členstva, muselo i vedení SK Vsetín konečně na iniciativu Valašské Sparty odpovědět. Výsledkem pak byla „Přátelská smlouva o spolupráci SK Vsetína a Valašská Sparta Vsetín“ uzavřená v březnu 1942.

Rok 1941 byl fotbalově úspěšný. I. mužstvo sehrálo 20 mistrovských zápasů (56:30), 4 pohárové (7:7) a 4 přátelské zápasy (16:10). Důležité bylo, že si Sparta uchovala účast v I.A třídě. 12 mistrovských zápasů sehrálo i II. Mužstvo (50:20) a 10 dorost (15:8). Nejvíce zápasů odehráli (za první mužstvo) Jindra Studenský (29), Toman (28) a Měrka (27). Toman a Měrka byli současně nejlepšími střelci. Velkým úspěchem bylo i udělení titulu neslušnější mužstva soutěže. 6E měla Valašská Sparta na Vsetíně mnoho příznivců, o tom svědčí 28 000 (!) platících diváků během roku. Pro žáky vsetínských škol poskytla Valašská Sparta 50 volných vstupenek na každý zápas.

V roce 1942 došlo k řadě přestupů. Do Valašské Sparty přišli Daňko z Liptálu, Vaculík z Janové, Bulas z Michálkovic a Šroubek z Rozdělova. Do Frýdku odešel Mydlář, do Byniny Matula a do Janové Hájek. I. mužstvo sehrálo celkem 36 zápasů (20 13 3 103:67). Mistrovský zápas s Michálkovicemi prohrála Sparta kontumačně, protože neměla k zápasu žádné hřiště. Nejvíce zápasů sehráli Studenský a Gebauer (35) a Horák (34), nejlepšími střelci byli Toman (28) a Měrka (23). Nevýraznějších vítězství dosáhla Sparta s SK Valašské Meziříčí 7:1 a s SK Karlova Huť 8:2. Úspěchem bylo i vítězství v turnaji o „Zlatý Mynářův Pohár“.

Aktivní byl i dorost, který v 19 zápasech dosáhl poměru branek 90:13. Nejaktivnějšími dorostenci byli Josef Snížek, Čeněk Kraus, Hovadík, nejlepším střelcem Žlébek (32). Na jaře 1942 oslavil vynikající jubileum – dvoustý zápas v dresu Valašské Sparty Jindra Studenský, s jehož jménem coby vynikajícího hráče i obětavého funkcionáře je spojena celá historie Valašské Sparty.

V roce 1943 nastala pro fotbalisty Valašské Sparty tíživá situace. I. mužstvo bylo značně oslabeno odchodem Měrky, Macků, Bardase, Rožnovjáka a Tomáška na nucené práce do „říše“. Tím více vyniká bojovnost a obětavost ostatních hráčů, kteří udrželi dobrou pověst Valašské Sparty v I. A třídě. Příkladem obětavosti byl jeden z nejlepších hráčů Měrka, jehož odchod byl na výkonu mužstva citelně znát. Jak bylo možno, přijel na zápas až z Vídně, kde byl totálně nasazen a hra mužstva hned stoupla. Do jarní sezony nastoupila Valašská Sparta na 5. místě. Hned v prvním zápase získala venku bod s ostravskou Slávií (2:2). Doma prohrála Sparta s DSK Unie 0:4, se Slovanem Moravská Ostrava 2:5, a s SK Valašské Meziříčí 3:6 a remizovala s Radvanicemi 2:2. Venku byla překvapivě úspěšnější – vyhrála v Přívoze 4:1, ve Frýdku 2:1, a v Moravské Ostravě 3:1. To byl takříkajíc zápas Měrkův, který byl autorem všech tří branek. Přes slabší výkony na domácím hřišti byla Valašská Sparta považována za jednoho z nejlepších mužstev I.A třídy.

Ostravská Národní práce tehdy napsala: „SK Valašská Sparta byl zachráncem pověsti valašské kopané. Patřil mezi nejnebezpečnější mužstva. Má mužstvo vyrovnané, hrající s chutí. Dobře si počínal na cizích hřištích, kde prohrál jen dva zápasy. Řádek z tabulky ( 4. SK Valašská Sparta 22 12 3 7 61:55 27) ukazuje, že do prvého místa nebylo daleko. Zápasy s jeho mužstvem jsou vždy rušné, jelikož má temperamentní borce. S umístěním může být naprosto spokojen.

Na podzim se oslabení mužstva projevilo naplno. V Radvanicích prohrála Sparta 2:4, doma sice vyhrála s Michálkovicemi 5:0, ale prohrála s Čechií VII 1:2. Vítězství s Viktorií Zárubek 6:2 je spjato s fotbalově ojedinělým gólem. Hned po výkopu dostal míč Kovařík, prošel sním dlouhým slalomem až do soupeřovy branky. V dalším zápase však přišla krutá porážka v Ostravě se Slavií 0:7, ale ještě více mrzela prohra s SK Karlova Huť na vlastním hřišti. Přestože Sparta vedla již 2:0, prohrála 2:3. Další pohroma přišla v Přívoze (0:6) a poprvé hrozí Spartě akutní nebezpečí sestupu. Zápas v Přívoze měl ještě nemilou dohru.

„ Hodně k tomu přispěl rozhodčí Chmel, který byl pravděpodobně už od utkání s Ostravskou Slávií vůči Spartě zaujat, když vylučuje Kostku celkem oprávněně, zato Žlébka víc než unáhleně. Dále na zaujatost vůči Spartě ukazuje třetí branka Odry (Přívoz – pozn. Autor), kterou rozhodčí uznal, ač rozhodně nebyla.“

Krutá porážka však Spartu nezlomila. Uvědomili si, že ztratili důvěru svých příznivců a hned v dalším zápase porazili ostravský Slovan 5:1. Pěkné vzpomínky zůstaly na zápas s SK Moravská Ostrava. Na Staré střelnici tenkrát hrála Sparta dozajista před největší návštěvou ve své historii. Utkání se hrálo jako předzápas ligy Slezská Ostrava – Slávia Praha a 30 000 diváků, kteří se již dlouho před hlavním zápasem tísnili v ochozech, vidělo pěkný a tvrdý boj, z něhož si Sparta odvezla bod po remíze 2:2. V tom zápase nastoupila Sparta v sestavě: Tersch, Mrnuštík, Kovařík, Horák, Gebauer, Černocký, Toman, Žlébek, Studenský (autor obou branek), Hlaváček a Goláň. Za týden „utrpěla“ Sparta doma vítězství 3:2 s SK Hrušov a v posledním zápase podala sice dobrý výkon, ale prohrála 1:2. Skončila na 9 místě a další start v I.A třídě si zachovala.

Nejúspěšnějším družstvem v tomto roce byl dorost. Z 23 zápasů 18 vyhrál, 1 nerozhodně a 4 zápasy prohrál s celkovým poměrem branek 119:38. Nejlepšími hráči byli Javorek, Martišek, Kamenec, Kraus, Snížek a Krajina. Osm dorostenců bylo zařazeno do reprezentačního družstva Valašska. Dorostenci vyřadili v okrskovém mistrovství SK Rožnov a Frýdlant a postoupili do župního finále, kde podlehli Slezské Ostravě (doma 5:4, venku 2:7). Dorostenci získali také 2. místo v župní soutěži „Slušnou hrou k vítězství“. Rozhodující úlohu na těchto úspěších měl vedoucí družstva Jindra Studenský.

Pod titulkem „ Na Bicana do Zlína“ hodnotilo Svobodné slovo dorostence Valašské Sparty: „Měli jste je vidět, jak těm hochům zářily oči, když zástupce valašských rozhodčích Hlaváček jim předával krásnou plaketu – dar SŽF a pohár – dar valašských rozhodčích. Byly to ceny pro nejslušnější dorostenecké mužstvo Valašska. I po této stránce je dorost správně veden. Za tyto úspěchy rozhodlo se vedení klubu umožnit dorostencům shlédnout Bicanovo mužstvo – SK Slavia Praha, ve Zlíně při zápase s SK Baťa Zlín.“ Jan Horký, Kronika Valašské Sparty.

Stejně dobře vychovávali ve Valašské Spartě i nejmladší fotbalovou generaci. Žáci začali hrát v roce 1942 a v roce 1943 už porazili všechna okolní družstva. Největším úspěchem bylo vítězství nad dosud nejlepším valašským žákovským družstvem SK Valašské Meziříčí 7:2.

Několikrát byla zmínka o potížích, které měli sparťanští fotbalisté se zapůjčováním hřiště a o úsilí po vybudování vlastního fotbalového stánku. Nezměrnou energií a obětavostí tento sen uskutečnila Valašská Sparta v těžkých válečných podmínkách. V červnu 1943 navrhl ve výboru Jindřich Brambor, aby se znovu zahájilo jednání s vedením Českomoravských skláren o pronájmu louky Na ohradě. Jednání, která vedli František Slížek, František Dvořáček a Augustin Charvát, byla úspěšná a po vyřízení záležitostí na městském úřadě se začalo hned s prací na novém hřišti. Základní terénní práce byly dokončeny ještě do zimy a na jaře a v létě příštího roku bylo hřiště vybudováno. Byl to výsledek velkého pracovního elánu funkcionářů, hráčů i četných příznivců Valašské Sparty především z řad pracovníků skláren. 10. září 1944 bylo nové hřiště otevřeno.

Přišel „den prvého fotbalového zápasu na novém hřišti. Bez oslav, bez slavnostního otevření, bez proslovů. Doba to neumožňuje. A přece každý Sparťan kupuje vstupenku s jakýmsi tlumeným radostným pocitem. První vstupenku ku prvnímu zápasu na vlastním hřišti. Nikdo z budoucích generací nepozná oné vnitřní radosti prvého oficielního vstupu branou na vlastní hřiště. To zůstalo pro vždy vyhrazeno těm, kteří tenkrát byli účastníky.“